.jpg)
.jpg)
Barentsovo moře
Barentsovo moře s rozlohou 550 000 čtverečních mil je okrajovým mořem Severního ledového oceánu. Leží za severním polárním kruhem mezi pobřežím Evropy, Medvědím Ostrovem, Špicberky, Zemí Františka Josefa a Novou Zemí.
Jeho jižní hranici tvoří částečně pobřeží Norska, Ruska a mezi poloostrovy Kola a Kanin je spojeno s Bílým mořem. Průměrná hloubka Barentsova moře je 220 m. Dno je velmi členité, plné podmořských hor a příkopů. Nejhlubší místo Barentsova moře se nachází jihozápadně od Medvědího ostrova a dosahuje hloubky 600 m.
Poblíž kontinentálního pobřeží se vyskytují malé ostrůvky tvořící souostroví. Vzniká tak množství nádherných fjordů, mysů a zálivů tolik charakteristických pro severní Rusko.
Počasí je v Barentsově moři velmi proměnlivé se silnými větry, zejména v zimě. Arktický vzduch ze severu se střetává s teplejší masou v jižní části. Nejchladnějším měsícem je březen, kdy teplota kolísá podle místa mezi -29°C a -4°C. V letních měsících se průměrná teplota pohybuje okolo 7°C. Při slunečných dnech však může být v jižní části Barentsova moře i 25°C. Takových dnů je ale jen pár do roka.
Teplota vody zůstává díky teplým mořským proudům z Atlantiku i v zimě nad nulou. Barentsovo moře je tak jedno z nejteplejších moří Severního ledového oceánu, které ani na 75. rovnoběžce nezamrzá. Teplota vody v jižní části Barentsova moře dosahuje v létě 10°C a v zimě 4°C. Teplotní úbytek s hloubkou se na různých místech liší. Až do hloubky kolem 50 m je však téměř konstantní. V hloubce 80 m je již všude v Barentsově moři teplota vody kolem nuly.
Příliv a odliv se zde střídá pravidelně. Přílivové proudy jsou u pobřeží Murmansku i u vstupu do Bílého moře poměrně rychlé.
Zatím jedinou expediční lodí, která nabízí potápěčské programy v Barentsově moři je loď Karteš, která se podílí na několika vědeckých projektech fakulty mořské biologie Moskevské státní university.
V roce 2006 se poprvé podařilo od ruských úřadů získat oficiální povolení, díky kterému se v Barentsově moři mohou potápět i cizinci. V červnu 2007 se uskuteční první česká potápěčská expediční plavba Barentsovým mořem.
Expedice podél pobřeží poloostrova Kola s návštěvou rezervace Sedm ostrovů nejvíce láká potápěče možností vidět na vlastní oči obrovské Kamčatské kraby, tuleně a ptáky, kteří loví pod vodou.
Kamčatští krabi
V myšlence vypuštění Kamčatských krabů do Barentsova moře, u jejíhož zrodu stál v 30. letech minulého století ruský vědec Ivan Zak,s pokračoval Jurij Orlov.
V roce 1959 rozhodly sovětské úřady, že experiment s aklimatizací Kamčatského kraba v Barentsově moři je žádoucí. Důvodem bylo především to, že v Barentsově moři nehrozila konkurence lépe vybavených japonských rybářů. Po počátečních peripetiích a ročním úsilí nakládá Orlov v říjnu 1960 ve Vladivostoku do letadla 9 samic Kamčatského kraba a 12 milionů kusů jiker. Po šestiměsíční aklimatizaci v laboratoři v Murmansku byli na jaře 1961 krabi vypuštěni do Barentsova moře. V dalších letech bylo z Tichého oceánu na sever Ruska přepraveno celkem 2.000 samiček, 1.000 samečků a 10.000 mladých jedinců.
První „Orlovův“ krab byl v Barentsově moři chycen místním rybářem v roce 1974. Dříve než ho snědl k večeři, zavolal do laboratoří Murmanského polárního institutu, protože takové zvíře nikdy neviděl.
V nadcházejících letech se objevovala další hlášení o chycení podivného velkého kraba.
Potápěči poprvé spatřili Kamčatské kraby (Paralithodes camtschatica) v Barentsově moři 5.7.1999 v zátoce Dalnie Zelentsy. Jeden krab seděl v porostu chaluh a žvýkal mořskou hvězdici. Druhý právě dojedl ježovku. Bylo to zjevně poprvé, kdy tito krabi viděli člověka a nijak zvlášť je to nerozhodilo.
Na první pohled bylo jasné, že tu krabi již dávno nejsou hosty, nýbrž pány mořského dna. Místní obyvatelé říkají, že krabi žerou úplně všechno. Přirovnávají je ke kombajnu, který kosí vše, co má v cestě. Místní rybáři si stěžují, že krabi trhají sítě a kradou jim úlovky.
V červnu 2002 byla ruská potápěčská expedice z lodi Karteš svědky neobvyklé podívané. Jakoby se celé dno pod nimi hýbalo. Při bližším pohledu uviděli potápěči obrovské množství krabů menších než lidská dlaň. Desítky tisíc mláďat Kamčatského kraba lezou jeden přes druhého a kupí se na sobě. V době, kdy svlékají a mění svou silnou chitinovou ulitu, mohou být snadnou kořistí pro mnoho živočichů. Taková vzájemná asistence jim dává pocit většího bezpečí.
V 90. letech minulého století došlo k nebývalému nárůstu populace Kamčatského kraba a v severním Norsku se začalo hovořit o invazi „ruských“ krabů. Kamčatský krab, který může dosáhnout váhy 14 kg a který nemá v Barentsově moři žádného přirozeného nepřítele se začal šířit na jih podél norského pobřeží. V roce 1997 poprvé úřady povolují norským rybářům odchyt krabů, v nichž někteří místní obyvatelé objevují zlatý důl. Za měsíc práce si může průměrný norský rybář vydělat prodejem ulovených Kamčatských krabů v přepočtu 1,2 milionu Kč. To je i v jedné z nejdražších evropských zemí celkem slušné živobytí.
Asi 12 milionů krabů urazilo za posledních deset let 500 kilometrů dlouhou trasu podél norského pobřeží.
Nikdo se neodvažuje odhadnout, jak daleko na jih mají zvířata, z nichž některá mají rozpětí nohou více než jeden metr, namířeno. Podle odborníků by je mohla zastavit například teplota vody. Podle vědce Jurije Orlova se mohou tato zvláštní zvířata dostat až do Středozemního moře. Ani on však netuší, co způsobilo jejich náhlý populační růst v devadesátých letech a proč se přesouvají na západ.
Ptáci
Alkouni jsou největšími členy z rodiny Alek. Jsou velmi společenští. Migrují, loví i hnízdí společně.
V Barentsově moři se vyskytují dva druhy. Jsou jimi Alkoun tlustozobý (Uria lomvia) a Alkoun úzkozobý (Uria aalge). Na pohled jsou si oba druhy velmi podobní a dokonce často hnízdí pohromadě. Alkouni žijí v chladných mořích severní polokoule a na pobřeží zamíří jen kvůli rozmnožování. Vyskytují se v severní části Evropy, Asie i Ameriky.
Protože mají krátká úzká křídla a tlusté tělo, musí při letu velmi rychle mávat křídly. Jakkoli vypadají při letu nemotorně a komicky, pod vodou jsou to skvělí a elegantní plavci. Umí dosáhnout hloubky až 80 m. K plavání používají křídla, nohama kormidlují. Před tlakem vody ve větších hloubkách je trup chráněn dlouhou prsní kostí. Díky svým tělesným proporcím plavou pod vodou téměř v dokonalém trimu. Pod vodou vydrží až několik minut. Při plavání vypadají, jakoby skutečně létali v oblacích. Protože mají pozitivní vztlak, při vynořování jen přestanou mávat křídly a počkají, až se vynoří. To jim pomáhá šetřit energii. Na souši ale chodí nemotorně. Ocas mají velmi krátký. Nohy jsou posunuty dozadu, takže vypadají trochu jako tučňáci. S těmi ale nejsou příbuzní.
Alkouni nestaví hnízda. Rozmnožují se přímo na příkrých útesech nebo mezi balvany, kde je často můžeme pozorovat společně s racky, buřňáky a tereji. Snáší jediné zelené vejce, které má hruškovitý tvar, což brání jeho skutálení z útesu. Při sezení na vejci si dospělý pták posune pomocí zobáku vejce na své nohy a trupem je zahřívá. O vejce i mládě se stará celý pár.
Pozorovaní Alkounů pod vodou zanechá málokterého potápěče chladným. Alkouni jsou velmi zvědaví. Krouží okolo potápěčů a často se přiblíží na dosah ruky.
Papuchalk bělobradý (Fratercula arctica) patří mezi Alky. Má nápadný zobák, zdobený zářivými barvami. Toto zbarvení je nejnápadnější na jaře a počátkem léta. Mimo dobu hnízdění se papuchalkové toulají a prakticky žijí na otevřeném moři. Jsou vynikající letci, zalétávají až daleko na jih. Lze je potkat i ve Středozemním moři. Nejjižněji se objevují v okolí Azorských či Kanárských ostrovů. V Barentsově moři se s nimi můžeme setkat na ostrovech u murmanského pobřeží a na Nové Zemi. Když se opět přiblíží doba hnízdění, vracejí se celá hejna na pobřeží severských ostrovů a pevnin. Většina ptáků přitom zamíří na místo, kde se vylíhli, jen malá část se usadí jinde.
Při hnízdění dávají papuchalkové přednost přirozeným jeskyním. Hloubí si ale i hluboké nory o průměru asi 15 cm, dlouhé až 3 m. Vyhrabávají je pomocí silného zobáku a drápů. Nora se rozšiřuje do jeskyňky, kterou vystýlají rostlinami a peřím. Tam samice během května až června snáší jedno velké bílé vejce. V sezení se střídá se samcem po dobu 42 dnů. Vylíhlé mládě rodiče dalších čtyřicet dnů krmí rybami. Papuchalkové jsou si velmi věrní – páry spolu žijí po celý život. Pouze v případě, že jeden z páru uhyne, najde si zbývající jedinec nového partnera mezi nezadanými, ale již dospělými ptáky. Dospělý papuchalk váží půl kilogramu a dorůstá výšky 30 cm.
Papuchalkové jsou vynikající plavci a potápěči. Za potravou se dokáží potopit do hloubky až šedesát metrů a pod vodou vydrží skoro minutu. K plavání používají jak křídel, tak i svých nohou. Živí se rybami jakými jsou sledi a sardinky a drobnými mořskými bezobratlými živočichy. Zpětný sklon horního patra dovoluje udržet velké množství drobných rybek. Ulovené ryby nosí v zobáku a může s nimi pokračovat v lovu pod hladinou, neboť ryby přimáčkne jazykem k horní části zobáku, až je po celé délce zaplněn. Jejich někdy až komické bílo černo červené zbarvení vypadá pod vodou z pohledu potápěče ještě komičtěji než na suchu. Na rozdíl od Alkounů jsou více plaší. Zůstanete-li ale pod vodou v klidu, můžete se celkem brzy ocitnout uprostřed hejna potápějících se lovících papuchalků.
Papuchalkové, stejně jako alkouni a alky jsou velmi společenští. Snaží se synchronizovat hnízdění, kladení vajíčka i výchovu mláděte. Díky tomu se většina mláďat líhne ve stejnou dobu a společně jsou také připraveni vzletět. Obrovské hejno pak odlétá z útesů na otevřené moře a jeho velikost snižuje úspěch útoků velkých druhů mořských racků. V případě ohrožení v době hnízdění se všichni dospělí ptáci vznesou a krouží nad kolonií, což nepříteli znesnadňuje útok na určitého jednotlivce, takže většinou odtáhne s nepořízenou. Kolonie papuchalků jsou obrovské, některé z nich čítají až desetitisíce ptáků.